Bože, chci tě chválit ještě mnohem víc

posted in: Nezařazené | 0

Už jste se někdy ocitli v nebezpečí života? Na co jste v té chvíli mysleli? Můj bratr jednou v zimě při cestě na sobotní bohoslužbu najel do zatáčky, kde někdo rozlil vodu. Silnice byla hotové kluziště. Auto začalo sjíždět z cesty a mířilo do lesa. V bratrově hlavě blikla krátká modlitba: „Bože, pomoz!“ I po létech říkal: „A pak jsem najednou měl pocit, že někdo moje auto i s celou mou rodinou táhne zpět na cestu. Bůh poslal svého anděla.“

Dnes to může být třeba led na silnici, co nás může připravit o život, u autora žalmu to byli lidé, kteří ho chtěli zabít. On v této chvíli začne zpívat:
„Já na tebe nepřestanu čekat,
jen tebe budu chválit víc a víc.
Tvůj soud je vždycky spravedlivý,
tvé slitování bez hranic,
to rád každému dosvědčím.“
(Žalm 71,14+15) Je to zvláštní. Neříká: „Bože, ty mi musíš pomoci! A pokud ne, tak jsme spolu skončili!“ Zpívá, že bude čekat na to, co Bůh udělá. Bude čekat a přijme jeho vůli. Ať to dopadne jakkoli, chce ostatním vyprávět o tom, že Boží soudy jsou spravedlivé.

Nikdo z nás netouží po tom, aby předčasně umřel. Rádi bychom se ve zdraví dožili vysokého věku a pak bez nějakých velkých bolestí „odešli“ nejlépe ve spánku. Jenže ono to může dopadnout i jinak. Jen Bůh ví, co my nebo naši nejbližší ještě potřebují prožít, abychom byli všichni připraveni na život v Božím království.

Vzpomínat prý znamená stárnout. Jenže právě zkušenosti s Bohem jsou tím, co posiluje naši víru a někdy dokonce mohou probudit touhu po vztahu s Bohem i u lidí, kterým je vyprávíme:
„Tvou nesmírnou moc budu připomínat,
tvou jedinečnou spravedlnost všude zvěstovat.“
(Žalm 71,16) Možná právě v tomto kratičkém textu nacházíme definici toho, co to vlastně je to „osobní svědectví o Bohu“. To není vypravování teologie. To není nějaká pěkná teorie, kterou vyčtu z knih. Osobní svědectví je vyprávění o tom, co mi přináší život s Bohem. Vyprávění o zázračných úspěších, ale i o hrozných pádech, ze kterých mne můj Bůh pozvedá.

Čím déle známe Boha, tím víc toho můžeme vyprávět. Autor žalmu měl, podobně jako já, tu výhodu, že se narodil věřícím rodičům. Má to své stinné stránky, ale také spoustu předností a právě o tom chce muž, který napsal tuto píseň, vyprávět:
„Už od mládí mě, Bože, vyučuješ,
dodnes mám o tobě co vyprávět.“
(Žalm 71,17)

Mládí už je najednou pryč. Vzpomínky jsou nádherné, ale s přibývajícím věkem přichází i nemoci, bolest a také obava z toho, co bude:
„Neopusť, Bože, starce v šedinách,
dokud o tvé slávě a velikosti
nepovím nejmladší generaci.“
(Žalm 71,18) Jsem rád, že před svým Bohem mohu mluvit i o tom, z čeho mám obavy. Můj Bůh má pro mne pochopení v každé chvíli mého života. To je důvod k ještě větší chvále, než doposud.